Principál Divadla Na Jezerce píše pro časopis Neovlivní.cz o tom, co nám přinesly říjnové volby.
Principál Divadla Na Jezerce píše pro časopis Neovlivní.cz v rubrice vzestupy a pády
Říjnové vzestupy a pády podle principála Divadla Na Jezerce
Květnové vzestupy a pády Potravinová soběstačnost prý je na dosah. Vláda slíbila větší množství Tuzexů, než bylo před listopadem, a kvalitnější síť veksláků nabízejících bony, za které bude dostatek čínského i ruského zboží. Euro už brzy za čtyřicet korun a dolar za padesát. Ale nebojte se, nebudeme je potřebovat. Hranice zůstanou zavřené a cestovat budou jen vyvolení jedinci z nejvyšších politických kruhů. Myslím na Otu Ornesta. Vždycky když je mi úzko. Dvacet dva let vedl Městská divadla pražská. V padesátých letech to byla špička mezi divadly. Většina herců nebyla členy KSČ a v souboru vládl duch svobody a touha držet…
Březnové vzestupy a pády Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pěkné české přísloví, jímž se my Češi řídíme po staletí. Nevýhodou je, že jsme po staletí žili v poddanství. Němci, Rakušáci, Rusové… zkrátka vždycky se našel někdo ochotný o nás (bez nás) rozhodovat. Čas od času se stane, že si chvilku vládneme sami. To potom nadáváme jak špačci a obviňujeme kdekoho z kdečeho. Třeba Brusel. A raději si vládnout přestaneme. Milujeme pevnou ruku. Třeba Čínu. Pak už jako vždycky: Odevzdáme zbraně, pevnosti, pohraničí, všechno. Svobodu. A platíme. Nejvíc za čínský virus. Děkujeme. Také se v Česku říká – drž hubu a…
Listopadové vzestupy a pády Jsem zvědavý, jak tohle dopadne. Jakým směrem a kam se budeme ubírat v příštích třiceti letech. Je mi 64 let a mrzí mě už kvůli té zvědavosti, že se asi nedožiji toho, jaký bude život v naší zemi za třicet let. A jestli bude skutečně svobodný a demokratický. Bylo naivní se domnívat, že komunisté vymizí a estébáci už nebudou mít na naše životy vliv. Že zmizí česká malost, závist a hašteřivost. Nezmizely. Zmizela jen naše tehdejší svornost. Demokracie se zřejmě za třicet let vybudovat nedá. A ani za dvě stě let se nedá vybudovat navždycky. Nic…
Česká kultura – ať už divadla, kluby, galerie, či muzea – zažívá drsný rok. Mezi prvními na ně dopadly restrikce, které vláda vyhlásila během prvního pokusu zpomalit šíření covidu-19. A sotva stačili přesvědčit návštěvníky, že se nemusejí bát vyrazit na představení či výstavu, znovu na mnohé z nich dopadly restrikce druhého vládního pokusu. Příjmy ze vstupenek jsou v nejisté době mizivé, na peníze od státu se stále čeká. K tomu přičtěte fakt, že Ministerstvo kultury vlastně neví, jak systémově pomáhat těm, kteří by dřív žádanky neposílali. Protože to nepotřebovali, byli úspěšní, umění je bezpečně uživilo. Jak ochromující je situace, pro Neovlivní.cz sepsal Leoš…